Historie chalůpky

Majitelé chalůpky č.97

1656 - 1675   Jann Ohrzibalu

1675 - 1749   Matauss Gregorowicz

1749 - 1753   Mataus Mawicz 

1753 - 1775   Mathes Mag(w)icz

1775 - 1819   Paul Beneschowsky

1819 - 1827   Joseph Templ

1827 - 1848   Johann Templ

1857 - 1890   Josef a Kateřina Měchurovi

1890 - 1921   Petr Měchura

1921 - 1959   Františka Měchurová

1959 - 1966  Jan a Marie Silákovi

1966 - 1993  Marie Fogtová roz. Siláková

1993 -           Alena Foltýnová roz. Fogtová 

 Údaje poskytl: 2019 MZA Brno

Zásobnice nalezená max. 40 metrů od chalůpky dokládá pradávné osídlení  obce 1000 let před Kr. (expozice v rezidenci)

Došková střecha na slovácké chalůpce z nabijanic. Chalúpka č.97 má v úrovni oken 60 cm silnou stěnu 

Dosud stojící barokní dvůr s rezidencí a zahradou.

Dosud stojící barokní most opata Matthiase Perschera u Velehradového.

I.voj. mapování. Souběh tří cest jdoucí od Hovoran a Terezína kolem klášterního dvora k Hladovému mostu . Číslem 1. je označena chalůpka č.97. (v ose mostu)

1. Chalůpka 2. Klášterní augustiniánský dvůr 3. Rezidence s parkem 4. Svobodný dvůr s palírnou 5. Panský hostinec 6. Kostel s farou (Obecní hostinec s nájemcem Václavem Fogtem je mimo mapový výřez v části bývalé rybárny) 

Františka Měchurová s rodinou v žůdře chalůpky.

Františka Měchurová zvaná Petráška s vnukem. Na tomto snímku je nejzřetelnější zadní stěna sousedního nedochovaného domečku s malou uličkou podél stěn. Studna v tu dobu ještě dávala vodu, důlní činností ztracenou.

 Neglazovaná reliéfní kachle s proplétaným srdéčkovým dekorem (popsaným H.Lansfeldem/M.Patočkou) nalezená v bývalé cestě k mlatývce za chalůpku, složením odpovídá místní hlíně.  Horizont 17. století je reálný. Místo původní instalace kamen, z nich postavených, nelze určit.  Zdobností patří spíše ke dvoru, k chalůpkám doputovaný v rámci znovupoužití - recyklace. 

Díky poloze u jezera a tedy dostatku ryb z vody, kvalitní půdě, rozvinutému vinařství i lisování oleje, byly Šardice krátce prosperujícím městečkem s výsadou vybírání mýta, spojenou s povinností údržby staré dálkové cesty, zmiňované roku 1466 králem Jiřím z Poděbrad. Dvě uličky "Dolní draha" a "Horní draha" jsou nedílnou součástí historické cesty. Také Polská honácká cesta šardickem jdoucí ovlivnila prosperitu místa. Mezi klášterními obcemi si Šardice udržovaly primát nejen jako nejstarší deskový statek, zaměřený především na chov dobytka, nýbrž i pro značný rozsah svých pastvin, polí, vinic a výlovu kaprů z jezera. Palivového dříví byl naopak v Šardicích nedostatek a to dlouhodobě.

Válečné útrapy počátkem 17. století způsobily šardickým zhoubu. Loupení a pustošení procházejících vojsk popsal převor Barnabeus ve zdrcující zprávě "v dědině Šardicích, kteráž tyto časy roku 1621 od lidu vojenského všecka z gruntu vypálena a pustá jest, lidé v ní dále zbiti jsou, jiní od hladu pomřeli a ostatek , co jich tak na mále zůstalo, nemajíc se kde zdržovati a přičemž živí bejti , se sem i tam rozběhli a posavad se hledati nemohou".

Následné pustošení sedmihradského vévody Bethlena Gábora, Tatarů a Turků roku 1623 dokonalo zkázu. Klášter se tedy všemožně staral o dosídlení, což se částečně podařilo a počátkem třicátých let se zde usídlili i lidé přišlí odjinud. O poměrném zastoupení starousedlých a novousedlých rodin nás zpravuje čejkovická farní matrika z let 1630-1635, ze které víme o příchodu Janna Ohrzibala.  V chalůpce se traduje, že původně to byla "Drábovňa". Bydlel v ní dráb či pojezdný, nutící k robotě v klášterním dvoře a na polnostech. Je velmi pravděpodobné, že jím byl první doložený majitel chalůpky Jann Ohrzibalu.

Roku 1769 je připomínán Matauss Gregorowicz (Matouš Gregorovič) jako bývalý purkmistr, analfabet s kontribučním schodkem, ale to když už v chalůpce po roce 1749 nebydlel.

Rody Benešovských jsou v Šardicích připomínány již k roku 1721. 

 Jan (Johann) Templ bydlící v chalůpce do roku 1848 provozoval v letech 1843-1849 hostinskou živnost na panském hostinci č.3. s pokoji a stájemi (v souč. U orla) vystavěném r. 1661 prelátem Hufnáglem. Po něm na panském hostinci převzali živnost manželé Mezenští, ale ani jim se upadající úroveň hostince nedařila zvrátit. Špatná jídla a pití nebyla ke cti obce s ohledem k cestujícím a ubytovaným. Obec dlouho usilovala o svůj šenk. Šenkovní právo na svůj vlastní hostinec dostala obec až po zvláštním doporučení opata Nappa. Prvním nájemcem tohoto obecního hostince byl od roku 1854 Václav Fogt z Podolí u Brna a po jeho smrti roku 1867 jeho vdova Antonie. Potomci Fogtů jsou nynějšími vlastníky chalůpky č.97. 

Josef a Kateřina Měchurovi  sezdaní v Mutěnicích, vlastnili chalůpku od r. 1857. Josef Měchura (1833-1893) syn hovoranského domkaře Martina Měchury (1809-1881) a Františky Výletové-Měchurové (1806-1881) si bral r. 1854 Kateřinu Hodesovou- Měchurovou (1830-1916) dceru Martina Hodese podsedníka z Mutěnic a Františky roz. Prčové. Kateřina Měchurová (na snímku) přivedla na svět 12 dětí, ale dospělosti se dožilo jen 8, hudebně nadaní domkař František (1857-1941) klarinet, krejčí Josef (1859-1939) 1. housle, křídlovka, Františka (1863- ), Kateřina (1872-),krejčí Petr (1874-1916) housle, cimbálek, buben,  Anděla (1876-1962) a Růžena (Rozína) 1879. Všechna děvčata hezky zpívala.

Sourozenci Rozína a Petr Měchurovi, na snímku z publikovaných povídek Šardická chasa, které napsala jejich sestra Anděla Beránková Měchurová (foto na dvorku domku "Majolenka" v Luhačovicích, kde dožila). Anděla s rodinou. Dcera Jarmila, manžel Jan Beránek s matkou.

Petr Měchura zdědil chalůpku č.97 (dříve č. 62) v letech 1890-1921

Válečná vdova Františka Měchurová měla chalůpku v letech 1921-1959

Jindra a Ludva s maminkou Františkou poznali svého otce Petra jen krátce před první světovou válkou, ze které se nevrátil. Petr byl krejčím a výborným muzikantem. Řemeslo i muzicírování na housle a cimbálek podědil po svém otci.

 Do rodné chaloupky se zatoužil podívat Ludva asi v roce 1982. Přijel z Jindřichova Hradce a přišel s panem Jankůjem. Poslouchali jsme jeho vyprávění ve světnici chalůpky, spolu s mým dědečkem a otcem.

"Tady byla černá kuchyň s dýmákem a až později šporhýltek" . Vedle okna do dvorka visel obrázek Jana Husa. Pod nim byla postel stařečků, přes kerů se dávala deska, na kerej se stříhala látka a aj jedlo. V komoře se dalo spávat enom přes léto. Ve světnici jsme spali s rodičama stejně jako otec, když jich bylo osum dětí. Než otec odešel, zahrál nastrójený naposledy na husle, které naladěné pověsil ve světnici nad postelů. Jak otec narukoval, všecko štěstí nás opustilo. Psával lístky, plakali zme, dyž neaký došel. Jedneho dňa zme se hráli s bratrem v uličce před chalůpků, kde mamka na břížku vyžínala trávu. Když jsme všecí pohlédli na pošťáka, co přicházal uličků, struny na otcových huslách naráz praskly. Zaleskly se nám všeckým oči, ani pohnůt jsme se nemohli, dyž pošták došel k nám s tůto zprávů, už mamka věděla, že se otec z války nevrátí."

Vdova po Petrovi se naučila řemeslo po muži a po odchodu dětí na schodku chalůpky trávila čas hraním na foukací harmoniku, co jí poradil čejčský doktor pro zahnání smutku. Písničky to byly tesklivé i připomínající jejího muže. Ke stáru Petrášku (jak se jí v Šardicích říkalo) doopatroval v Tasovicích syn Jindřich s manželkou. Jejím přáním bylo, aby lístky z války od Petra zůstaly uschovány na trámu v kuchyni v jeho rodné chalůpce v Šardicích. Podobenka Petra na pomníku padlých v 1. světové válce u fary není.

Příběh jsem vyprávěl v chalůpce panu Zemkovi. Petráška mu tu šila první lepší šaty a oblek, když šel na kyjovské gymnázium. Pan Zemek věděl o Petrově sestře Anděle, co se dobře vdala, když si ji v chalůpce krajčířa našel národopisný sběratel výšivek a písní Jan Beránek, právě při vyhledávání tvůrců krojů. Při tom jak pan Zemek vypravoval, jsem si dělal poznámky, k nimž jsem se vrátil bohužel až po jeho smrti. 

Petrova sestra Anděla publikovala povídky Šardická chasa, které jsem pomocí Moravské zemské knihovny dohledal. Napsal jsem o nich vnučkám "Petrášky", paní Janě Sobotové a paní Jiřině Synkové, kterým patří poděkování za poskytnuté snímky, díky nimž jsem získal cenné informace a kresby Eleonory Kostlivé, nezbytného šicího stroje se střihy přes židli a ostatní prostorové vybavení. Povídky a podklady k připravované publikaci  jsem poskytl ke zpracování národopisné malířce a sběratelce paní Olze Vlasákové, která k nim vytvořila kresby a část povídek publikovala v šesti číslech ročníku 2005 časopisu Malovaný kraj. Část povídek přepsala do digitální podoby s žáky osmých tříd ZŠ T.G.M. Šardice paní učitelka Eva Lysoňková, které patří poděkování. 

 Jan a Marie Silákovi obyvatelé chalůpky v letech 1959 - 1966                              Marie Siláková (1894-1991) zde bydlela do roku 1987